Načítáme další články…
Svoboda, respektive potřeba svobody, je základní vlastností živé hmoty. Nejen lidé, ale všechny živé organismy se spontánně vzpírají omezením a restrikcím, které se na ně okolní prostředí snaží uplatnit. Bez svobody organismus strádá, nevyvíjí se, hyne. U lidí je tato potřeba vědomá a má pro náš blahobyt a rozvoj stejný význam jako potřeba sebezachování a reprodukce.
Byla to doba převratných událostí, napětí, vzrušení a nadšení. Osobně jsem byl tenkrát ve zvláštní pozici jako pozorovatel událostí a současně jeden z jejich aktérů. Taková situace je dlouhodobě neudržitelná, a proto jsem se také brzy, i když s lítostí, s agenturou Reuters rozloučil.
„Bez svobody organismus strádá, nevyvíjí se, hyne.“
Hovory z Lán byl jeden z mých prvních projektů jako mluvčího prezidenta Havla. Inspiroval jsem se pro něj rozhlasovým “Povídáním od krbu” prezidenta Roosevelta ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Pro Václava Havla to byl formát mediální komunikace, který vyhovoval jeho potřebě spíše nahlas uvažovat o složitých problémech, než nabízet jednoduchá a často falešná řešení, jak se to děje mnohým politikům.
Ty dva a půl roku, které jsem s ním strávil na Hradě, byla nejen úžasná profesionální zkušenost, ale také úžasný čas ve společnosti výjimečného prezidenta a výjimečných přátel, s kterými jsme tvořili jeho tým. Poznamenalo nás to na celý život.
Vidím obrovský pokrok, který naše země učinila ve všech oblastech života. Československo roku 1989 a Česká republika dnes jsou země jiných století, a to nejen v triviálním slova smyslu. Až na tomto pozadí vidím také nejen nenaplněná očekávání a minulé chyby, které byly asi do jisté míry nevyhnutelné, ale také selhání a zločiny jednotlivců bažících po moci, bohatství a slávě bez ohledu na použité prostředky.
Od sametové revoluce lidé očekávali nastolení společenské spravedlnosti, odstranění neoprávněných privilegií a slušnost a důstojnost v mezilidských vztazích. V mnoha ohledech čekají dodnes.
Za nejvýznamnější moment, ale ne v kladném slova smyslu, považuji rozdělení Československa na konci roku 1992. Způsob, kterým k němu došlo, přes hlavy a většinovou vůli českých i slovenských občanů, měl zhoubný vliv na respekt k právnímu státu v obou nově samostatných republikách a umožnil malým skupinám bezskrupulózních politiků ovládnout nejen stát, ale i velkou část ekonomiky. Ztratili jsme tím i charakter pluralitní, etnicky různorodé společnosti, opět k naší škodě.
Možná to nejcennější na nás je, že nejsme národ fanatiků. Díky složité historii jsme si vytvořili účinné protilátky na ideologická dogmata, davové šílenství a politickou propagandu. Za tuto střízlivost a značný individualismus platíme na druhé straně malou schopností se nadchnout, táhnout za jeden provaz a jít společně za nějakým národním cílem.
Všichni potřebujeme, aby náš život měl nějaký smysl. Ztráta smyslu života je pro člověka často osudovější než vážná nemoc. S věkem často dospíváme i k pochopení, že uznání a ocenění, které můžeme získat od ostatních v podobě kariéry, bohatství či moci, nemá velkou váhu, pokud neodpovídá i našemu vnitřnímu pocitu.
Pocit zodpovědnosti za svět kolem nás je tím, co dává našemu životu smysl, bez ohledu na to, jak nás svět hodnotí.
„Platíme za seriózní a kvalitní výrobce a exportéry.“
Československo a Česká republika se v devadesátých letech staly značkou mimořádné kvality díky civilizované sametové revoluci, nesmírnému mezinárodnímu věhlasu Václava Havla a rychle probíhajícím společenským změnám umožňujícím rychlou integraci země do společenství nejvyspělejších zemí. Někde tam jsme uvízli a ztratili tempo.
Ve většině mezinárodních srovnání podle nejrůznějších kritérií se Česká republika dlouhodobě pohybuje mezi 30. a 40. místem. K její pověsti nepřispívají ani lidé, kteří ji mají reprezentovat na nejvyšších postech. Kdysi jsme měli pocit, že máme na víc.
České firmy, i když často se zahraničními vlastníky, jsou na tom o něco lépe. Platíme za seriózní a kvalitní výrobce a exportéry. Až na výjimky však nepatříme do kategorie těch nejinovativnějších firem v oblasti moderních technologií a oborů budoucnosti. Chybí nám často sebevědomí a také větší celospolečenská podpora výzkumu a vývoje v těchto oblastech.
Jak se říká v psychoterapii: Odvahu změnit věci, které jdou změnit, pokoru smířit se s věcmi, které změnit nejdou, a moudrost dokázat rozlišit mezi tím, co jde a nejde změnit.
Starý zákon.
Prostě proto.
Děkujeme Vám velice za rozhovor.
Michael Žantovský
Český překladatel a tlumočník, psycholog, publicista, spisovatel, textař, politik a diplomat, od 2015 ředitel knihovny Václava Havla. Žantovského rodiče byli literární historik Jiří Žantovský a překladatelka z angličtiny a němčiny Hana Žantovská. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor psychologie (1967-1973), a McGill University v kanadském Montrealu (1968-1969).
Během sametové revoluce patřil k zakládajícím členům Občanského fóra. Počátkem roku 1990 se stal tiskovým mluvčím a poradcem prezidenta Václava Havla. V roce 1996 byl zvolen v prvních volbách do Senátu a v letech 1996-2002 byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. V roce 1997 vstoupil do ODA a byl opakovaně jejím předsedou. Jako velvyslanec České republiky působil ve Spojených státech amerických (1992-97), Izraeli (2003-2009) a Velké Británii (2009-2015).
V letech 2012-2019 byl předsedou a členem správní rady Aspen Insitute Prague a Aspen Institute Central Europe, je nadále jejím čestným předsedou. Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla. Je autorem mnoha článků, esejů a písňových textů (např. pro Pavla Bobka, Petra Nováka, Karla Zicha). Napsal několik knih, mj. monografie o Woodym Allenovi (1989) a Václavu Havlovi (2014). Jako překladatel z angličtiny přeložil více než 50 titulů moderní prózy a dramatu, překládal ale také nebeletristickou literaturu (např. knihy Madeleine Albrightové nebo Henryho Kissingera). Z hebrejštiny přeložil memoárovou knihu Amose Oze Příběh o lásce a tmě.
Michael Žantovský letos oslavil 74. narozeniny, je podruhé ženatý a má čtyři děti
