Načítáme další články…
V roce 2020 vydal Honza Vlachynský knihu „Šéfové jsou kokoti“, ve které otevřeně sdílí svou vlastní manažerskou přeměnu. V anotaci uvádí, že je to knížka plná totálně kokotských i nekokotských příběhů ze zákulisí jeho firmy. Jeden vypráví Honza za všechny:
„Měli jsme do kanceláře dveře, které vrzaly. Když vrzly dveře, každý věděl, že jdu. A při každé té cestě jsem samozřejmě našel něco, co je špatně. Což vedlo k tomu, že všichni, kdo slyšeli vrznout ty dveře, okamžitě začali být ve stresu, protože si říkali: ‚Aha, Honza jde, najde něco, co je špatně, a ne příliš vybíravým způsobem na to upozorní.‘ Já jsem věděl, že jim to není příjemné, ale to nejvíc kokotské na tom je, že jsem si myslel, že je to tak správně. Že to je role toho šéfa...“
Nic, co by nezvládli
Tento příběh, jehož vyústění si můžete poslechnout v rozhovoru, už je dnes jednou z mnoha legend firemní kultury Lidí za baru. A v čem tkví její duch? Za hlavní ingredience Honza považuje mnohost, různorodost a obrovský prostor pro seberealizaci. „Tím, že je nás fakt hodně, že je tam ta mnohost, tak si vždycky každý něco najde. Náš tým je taková prorostlá síť a ta síla je právě v té síti,“ vysvětluje Honza, že není nic, co by nějakým způsobem nedokázali zvládnout. „Vezmu příklad z první covidové uzávěry – třicet barmanů se dalo dohromady a udělali koktejlovou kuchařku, vydali jí a prodáváme jí. Další parta vytvořila deskovou hru, další začala rozvážet jídlo…“ dodává.
Kdyby prý fungovali starým způsobem řízení, kdy Honza a Andrej byli ty hlavní dvě hlavy, které o všem rozhodují, tak bych byli příliš pomalí. Celé by to záleželo na tom, jestli jim dvěma to pálí, nebo ne. „Jsem strašně rád, že jsem právě tuto tíhu mohl odložit. Tíhu toho, že jsem musel být chytrý a vědět, jak na to. Teď už nemusím vědět, jak na to, jenom musím vědět, jak to těm svým lidem nekazit. A pomáhat jim vytvářet prostředí, ve kterém si najdou to svoje ‚jak na to‘.“
Každý si (ne)dělá, co chce
Podle Honzových slov to ovšem není tak, že si každý dělá, co chce: „Tím, že je ten tým tak propojený, je potřeba hledat shodu. Čím větší je ten projekt, čím víc lidí se na něm má podílet, tím větší shodu je potřeba hledat.“
A jak je možné, že u Lidí z Baru není žádná doslovná potřeba kontroly ze strany CEO nebo někoho jiného? Honzovo vysvětlení zračí důvěru, kterou má ve svůj tým: „Lidé se nechtějí mýlit a nechtějí dělat blbé věci.“
